Corneta
   Troška historie
  Výzbroj a výstroj
     Akce
     Galerie
     Nabídka
     Kontakt
     Odkazy
     
     

TROŠKA HISTORIE

Jezdecký arkebuzír, druhá polovina 16. stoleti

Začátkem 17. století existovaly dva druhy pravidelného jezdectva, kyrysníci a arkebuzíři. Arkebuzíři, nazývaní někdy také karabiníci, nosili pouze prsní plát a přílbu bez hledí a s lícnicemi chránícími tváře. Jejich hlavní zbraní byla arkebuza (ručnice kratší než mušketa, s menší ráží a oproti mušketě odpalované doutnákem byla již arkebuza vybavena kolečkovým zámkem), a jedna či dvě pistole. Stejně jako kyrysníci nosili také poboční zbraň, zpravidla palaš uzpůsobený jak k seku, tak k bodu. Arkebuza byla zavěšena hákem na bandalíru a pistole byly v holstrech. Díky své výzbrojí a lehčí výstroji byli pohyblivější arkebuzíři většinou využíváni jako záštita pochodujícího vojska, nebo jako předsunutý průzkum a byli nasazováni všude tam, kde bylo potřeba rychle obsadit důležité pozice. Velmi se např. osvědčili v bojích proti Turkům v pohraničních oblastech monarchie - na tzv. Hranici.

Tyto dva typy jezdectva - kyrysníci a arkebuzíři - bojovaly zpravidla koňmo a většinou palnými zbraněmi, arkebuzami a pistolemi. Třetí typ vojska, dragouni, používal také koně, ti jim však sloužili jenom k přepravě na bojiště. Začátkem 17. století byla taktika dragounů podobná taktice pravidelné pěchoty, a proto dragouni nebyli pokládáni za pravidelné jezdectvo.

Organizační jednotkou jezdectva byl pluk. Pluky císařské armády začátkem 17. století a v průběhu třicetileté války měly 500 až 1000 jezdců. Pluk se dále dělil na roty. V době války však měly pluky zřídka plné stavy; jednotka v počtu 600 až 700 mužů již byla považována za silnou. Jezdeckému pluku velel plukovník, anebo, pokud pluk sám naverboval, majitel pluku.

Každá rota, na které se pluk dělil, měla svou standartu, nazývanou guidon, jíž byla trojúhelníková vlaječka připevněná k píce, kterou nesl rotní kornet.

Taktickou jednotkou jezdectva byla švadrona, což bylo široké rozvrstvení několika rot (roztažená formace tvořená několika rotami). Na začátku 17. století se výrazy švadrona a rota často překrývaly; výsledkem toho bylo, že se pluky dělily přímo do švadron, které se staly nezávislou jednotkou v taktickém stejně tak jako organizačním smyslu.

Následující přehled dává představu počtu pluků jednotlivých typů jezdectva v císařské armádě během třicetileté války:
           Arkebuzíři         v roce 1634       20 pluků
           Kyrysníci          v roce 1642       61 pluků
           Dragouni           v roce 1636       19 pluků
           (na začátku roku 1623 měla císařská armáda k dispozici pouze jeden dragounský pluk)

Třicetiletá válka dosvědčuje stále rostoucí počet dragounských pluků. Jejich množství se zvětšilo zvláště po reformách zavedených švédským králem Gustavem Adolfem II., který dragouny přeměnil v druh vojska, blížící se svým charakterem pravidelnému jezdectvu. Jezdecký arkebuzír Poté, co byly tyto reformy zavedeny i v jiných evropských armádách, začali dragouni postupně nahrazovat v jezdectvu arkebuzíry, takže koncem třicetileté války jezdecká složka vojska sestávala pouze z kyrysníků a dragounů. V případě potřeby je doplňovali švališeři a husaři.

Všechny druhy jezdectva musely před nasazením v bitvě prodělat velmi důkladný výcvik. Nejprve přišel základní výcvik v sedlání a sesedání. Pak se musel jezdec naučit, jak ovládat koně v různých rytmech pohybu a jak si poradit s přírodními překážkami. Celý výcvik byl zaměřen na co možná nejdokonalejší souhru mezi jezdcem a koněm.

Další oblasti výcviku byly orientovány na výcvik jezdce v ovládání základních jezdeckých zbraní, tj. sečných pobočných zbraní, pistolí, arkebuz a mušket. Ovládání zbraní nebylo jednoduché. Například, když chtěl jezdec tasit z pochvy poboční zbraň, nemohl pochvu přidržet levou rukou tak jako pěšák, neboť levá ruka držela otěže. V jízdě musel pravou rukou dosáhnout na jílec zbraně přes levou ruku, protože kdyby tak učinil mezi levou rukou a tělem, mohl by se zranit.

Pistole z holstrů se tasily s otočenou rukou. To platilo jak pro levý, tak pro pravý holstr; v podstatě nebyl možný žádný jiný způsob, neboť pistole měly obvykle velmi dlouhé hlavně. Z tohoto důvodu byly pistole 17. století umístěny v sedlových holstrech lučíky směrem dopředu.

V míru se jezdecký výcvik v ovládání zbraní odbýval na zvlášť pro ten účel vybudovaných polních výcvikových prostorech, s vyznačenými dráhami a s označenými místy, kde měl nováček nabíjet, pálit na cíl či odložit pistoli. Na dalších stanovištích měl tasit meč či šavli a rozseknout či udeřit figurínu; na závěr musel zbraň zasunout. Střelecké terče byly umístěny buď ve výšce jezdcovy hlavy, další byly v úrovni plecí koně a jiné nízko u země.

Součástí výcviku byly různé turnaje či jezdecké hry, například strefování se do prstence. Jinou jezdeckou hrou, která má svůj původ v Arábii a na Kavkaze, byla tak zvaná kvintána. Jezdec musel v plném cvalu či trysku zasáhnout kopím štít, který byl umístěn na pivotu, opatřeném figurínou. Nárazem se figura roztočila a odstředivá síla zvedla pytlík s pískem, připevněný k figuríně. Pokud nebyl jezdec dost rychlý v úniku, byl pytlem zasažen.

Když byl základní výcvik v ovládání koně a zbraní ukončen, byli jezdci učeni, jak se rozdělovat do švadron a jiných bojových formací a rovněž ovládat bojovou taktiku.

Nejběžnější bojovou formací raného 17. století byla karakola, která mohla být provedena dvojím způsobem. Podle první metody zaútočila první řada jezdecké formace frontálně proti nepříteli a ve vzdálenosti 30 až 50 kroků jezdci vystřelili. Poté otočili své koně, srovnali je v řadě a vrátili se dozadu; vytvořili tak poslední řadu kde znovu nabili své zbraně. Tak uvolnili místo pro další řadu, která zaútočila stejným způsobem, vypálila na nepřítele a připojila se dozadu. Tímto způsobem útočila vždy první řada, zatímco ostatní řady nabíjely a čekaly na svou chvíli k zaútočení.

Druhý způsob byl útok v jedné řadě. Když měli jezdci nepřítele po své pravé straně, vystřelili, udělali velký kruh a celá řada se pak vrátila do svého původního postavení ve formaci; během tohoto manévru znovu nabili.

Teprve když byl protivník značně otřesen palbou, tasili jezdci své meče a došlo k vlastnímu přímému střetnutí jezdců s pěchotou. Hlavními zbraněmi jezdectva se tak staly palné zbraně a přímý útok s taseným mečem byl na dlouhou dobu zatlačen do pozadí. Jezdecký arkebuzír Znovu se začal uplatňovat až za švédského krále Gustava Adolfa a plně se opět rozvíjí až za pruského krále Fridricha II., tedy řádově až o dvě století později. Prakticky až do poloviny 18. stol. se boj s palnou zbraní stal hlavní taktikou jezdeckých bitev. S karakolou se můžeme ještě setkat ve spisech vojenských teoretiků v průběhu třicetileté války, kdy ale s ohledem na stále sílící výzbroj pěchoty palnými zbraněmi se tento způsob útoku jezdectva stává prakticky neproveditelným. Karakola pak byla udržována jen jako základní jezdecký výcvik vedoucí ke kázni v útvaru.

Jezdečtí koně museli být důkladně vycvičeni, aby se nebáli hlomozu bitvy a aby se chovali takovým způsobem, že se jejich jezdci mohli plně soustředit na svůj hlavní úkol. Tak byli koně cvičeni zastavit se, couvat, útočit dopředu, chodit do kruhu a smyček a vykračovat či uskakovat do stran v obou směrech. To byl důležitý manévr pro utvoření bojové formace. Koně se také museli naučit poradit si s terénními překážkami, přeskakovat příkopy, břevna, ploty, ohně či sudy. Museli umět překonat jak suché, tak zavodněné příkopy a nebát se rozkývaných můstků, po kterých překonávali vodní toky, ani plavání. Bylo charakteristickým znakem té doby, že koně byli vycvičeni v útocích na nepřátelské vojáky, stejně tak jako na jejich koně. Když se jezdecké jednotky začaly více spoléhat na takové palné zbraně, jako byly pistole, karabiny či muškety, koně byli cvičeni nebát se palby, protože hlaveň nebyla příliš daleko od jejich uší.

Pro každý druh jezdectva musel být vybrán vhodný typ koně, aby odpovídal funkci příslušného vojska. Kyrysníci vyžadovali silné, vysoké a lehce ovladatelné koně, kteří by nebyli náchylní k poskakování a nebyli lekaví. Museli reagovat na nejslabší stisk nohou či nejjemnější pohyb otěží. Důležité bylo i kvalitní sedlo, aby měl jezdec pevný posez a zároveň nezraňoval koně.

Celkem vzato, koňům se věnovala značná pozornost a péče. V polních tábořištích byla pro koně budována zvláštní ustájení. Literatura začátku 17. století, která se zabývá koňmi, především vojenskými, poskytuje značnou šíři výcvikových sekvencí a uvádí všechny typy léčení zraněných koní, zvláště těch, která jsou způsobena sedlem; dokonce popisuje léčbu pro koně uhranuté. Pokud se mezi koňmi vyskytla nakažlivá nemoc, byla věnována největší péče čistotě stájí a napajedel.

Avšak navzdory všem výhodám jezdectva, tato složka vojska ztratila v průběhu 17. století svou prioritu v západoevropských armádách a evropské válečné jeviště ovládla pěchota.

(Čerpáno z knihy European Weapons and Warfare 1618-1648, vydané v roce 1979 britským nakladatelstvím Octopus Books Ltd v Londýně.)

 created 2006 ...